Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Počasí

Počasí dnes:

26. 2. 2017

zata

Bude oblačno až zataženo, ojediněle přeháňky nebo slabý déšť, od 800m srážky sněhové. Denní teploty 6 až 10°C. Noční teploty 2 až -2°C.

Odkazy

 http://www.czechpoint.cz/web/index.php


logomaska

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 12
DNES: 726
TÝDEN: 5047
CELKEM: 227388

 

 

Obsah

Historie města Vejprty

Nejstarší dějiny Vejprt jsou zahaleny mlhou. O jejich založení nejsou zachovány žádné věrohodné doklady. Snad za první spolehlivější zprávu můžeme považovat údaj, že rodina Weiberg ze Saské Míšně na počátku patnáctého století založila v místě dnešních Vejprt hamr na zpracování železných rud zvaný Weinberg. Dalších sto let je však zase zahaleno do neproniknutelného oparu. Teprve v roce 1506 se mlha zvedá a my máme potvrzeno, že v tomto roce dává Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic Hansi Schneiderovi pustý hamr Veyberth v léno. Jaké byly další osudy této oblasti po dobu půl století, nevíme. Teprve od roku 1550 již máme obraz Vejprt jasnější a spolehlivější. V tom roce tady totiž byla větrem vyvrácena mohutná jedle a pod jejími kořeny se objevila silná stříbronosná rudná žíla. Tehdejší přísečnický hejtman, pod jehož pravomoc území spadalo, tu nechal razit hlubokou štolu pojmenovanou Johann in der Wüste (Jan na poušti). Kolem štoly pak vznikla hornická osada Neugeschrei (dnešní Nové Zvolání). V okolí byly raženy další štoly a důlní podnikání přinášelo velmi dobré výsledky. Jeho rozvoji napomáhal i Majestát Rudolfa II. z roku 1609, zaručující v českém království náboženskou svobodu. Proto se tu mohli ve velkém počtu usazovat cizí horníci. Jejich postavení bylo dobré i díky dekretu z 3. ledna 1607, jímž povolil Rudolf II. všem havířům a řemeslníkům zde usedlým svobodně zacházet se svým majetkem. Povolil také každému obyvateli provozovat řemeslo, povolil městskou váhu a zřízení městských lázní. Po deseti letech, za vlády Matyáše, získaly Vejprty spolu se třemi horními městy (Přísečnicí, Výsluním a Horou Sv. Šebestiána) společný výsadní list (Freikaufsbrief), a tím povýšení na královské horní město. Z té doby pochází pravděpodobně i městský znak.


Za vlády Ferdinanda II. začaly pro nekatolické obyvatele země zlé časy - obracení na katolickou víru. Na žádost saského kurfiřta povolil Ferdinand II. obyvatelům krušnohorských měst tři roky na rozmyšlenou, ale havíři se své víry nezřekli, a tak od roku 1628 začalo velké stěhování do Saska. Přispěly k němu i události třicetileté války. Útrapy války vyvrcholily v letech 1639 až 1641, kdy Krušnohoří zle zpustošil švédský generál Banner. Kromě jiných měst a obcí vypálil i Vejprty. Šachty byly zatopeny, havíři prchli do Saska. Přes všechny válečné útrapy však Vejprty neutrpěly tolik jako některá jiná místa Krušnohoří. V polovině sedmnáctého století, podle údajů Berní ruly, bylo ve Vejprtech devadesát dva obydlených usedlostí, pět bylo pustých a jedna bez jakýchkoliv jiných údajů. Byť zpustošení bylo menší než jinde, zůstaly Vejprty v polovině sedmnáctého století báňským městem jen podle jména. Berní rula nám zanechala detailní obrázek o stavu a charakteru výrobní struktury obce. Osmdesát šest z dvaadevadesáti usedlých rodin obdělávalo zemědělskou půdu. Z nich dvaašedesát žilo jen z výnosu zemědělského podnikání. Vedle zemědělců žilo v obci dvacet pět rodin živících se různými řemesly a živnostmi. Jedenáct rodin se živilo formanstvím, protože tomuto oboru nahrávala jednak příhodná poloha města na důležité obchodní cestě z Podkrušnohoří přes Přísečnici do Annabergu, jednak nutnost dovážet pro obyvatele potraviny a spotřební zboží. Přírodní podmínky neumožňovaly větší rozvoj zemědělství, které nedokázalo vyrobit dostatek potravin pro všechny lidi. Osmašedesát usedlých rodin obdělávalo sice zemědělskou půdu, ale té bylo velice málo.
Zemědělství a řemeslná výroba se pro špatné podmínky tedy nemohly stát základnou dalšího ekonomického rozvoje Vejprt. Město začalo vzkvétat až od devadesátých let sedmnáctého století, a to díky novému rozmachu hornictví. Vzhledem k tomu, že bohatá stříbronosná ložiska kolem Vejprt byla objevena až po roce 1550, nebyla příliš vyrubána. Rozkvět města začal tím, že v roce 1685 majitel železáren ze saského Wiesenthalu shromáždil větší kapitál a v roce 1688 začal s těžbou v dole Jan na poušti za podpory krále. Ten osvobodil vejprtské dolování od vojenských daní, odpustil berní a kontribuční nedoplatky. V roce 1697 byl v širokém okolí zahájen soukromými těžaři rozsáhlý průzkum, který vedl k otevření řady nových dolů. Za Karla VI., v roce 1713, pracovalo v revíru Vejprt již deset a v revíru Nové Zvolání devět dolů. Obnovování těžby v dřívějších šachtách bylo ale ztěžováno zaplavováním šachet vodou a nutností jejího odčerpávání. Některé z nich musely být dokonce uzavřeny, i když v nich byly nalezeny žíly bohatých rud. Náklady na provoz stříbronosných dolů ve Vejprtech byly v letech 1713 až 1721 celkem 23 699 zlatých, ale celkový výnos dolů za totéž období byl pouze 3 946 zlatých. Přesto tavírna stříbrných rud prosperovala, ovšem pak začala její rentabilita klesat a nakonec v ní byly práce v roce 1751 úplně zastaveny a její budova byla stržena.

K úpadku hornictví ve Vejprtech (a nejen tam) přispěly i události za válek po roce 1740 o habsburské dědictví po smrti Karla VI. Znamenaly odchod cizozemských, převážně saských kapitálově silných těžařů. Z úpadku se vejprtské hornictví začalo probouzet v poslední třetině osmnáctého století zásluhou hraběte Kolovrata, prezidenta Dvorské komory. Z jeho podnětu byly obnoveny práce na dole Antoni Zache. Pokus o obnovu činnosti byl úspěšný, protože důl dal za jediný rok čistý zisk 3 600 zlatých. Vláda se starala i o technický rozvoj povoláním havířů ze Slovenska, aby ve Vejprtech zavedli stavbu vodotěžných strojů novější konstrukce a žentourový pohon na těžbu rud. Přesto od třicátých let devatenáctého století dolování již jen živořilo. Ještě v roce 1843 byla ražena štola do hloubky sto padesáti metrů, ale ani tam nebyly nalezeny bohatší rudné žíly. Rakouský stát dolování v červenci 1845 zastavil. Veškerý majetek byl prodán soukromníkovi ze sousedního Saska za 4 500 zlatých. Ten sice slíbil těžbu obnovit, ale nikdy tak neučinil.


VEJPRTŠTÍ HLEDAJÍ NOVÉ ZDROJE OBŽIVY

Protože zemědělství, hornictví (s výjimkou několika krátkých období jeho rozkvětu) a ani tradiční řemesla nebyly ve Vejprtech spolehlivým zajištěním dobré životní úrovně, bylo nutno hledat jiné zdroje obživy. I když se již v roce 1561 prostřednictvím Barbary Uttmannové z Annabergu šíří v Krušnohoří paličkování krajek, ve Vejprtech se objevilo teprve roku 1693 a stalo se pak důležitou součástí obživy zdejšího obyvatelstva. Podobně tomu bylo i se znalostí prýmkařství, které vzniklo v Belgii a postupně se šířilo po Evropě. Již dříve však, počátkem sedmnáctého století, se uchytila ve Vejprtech výroba hlavní k puškám. První doložený hamr, který tyto polotovary vyráběl, postavil ve Vejprtech v roce 1630 Hans Bittner. Krátce nato pracovaly v obci další čtyři kovárny hlavní. Železo výborné kvality se dováželo z Kovářské. Netrvalo dlouho a začaly se tu vyrábět i nabijáky a bajonety. Z prvních nesmělých počátků se výroba zvětšovala tak, že 21. července 1743 byl ve Vejprtech založen puškařský cech. Zpočátku se musely puškové hlavně posílat do Prahy ke zkušebnímu výstřelu a teprve potom se kompletovaly na hotové výrobky, a to v Karlových Varech, Falbrově huti nebo ve Vernéřově. Tento způsob finální výrobky značně zdržoval i zdražoval. Proto byla na žádost Vejprtských v roce 1790 zřízena zkušebna hlavní ve městě a pušky byly kompletovány na místě. Od roku 1790 byl do Vejprt přidělen inspekční důstojník, který měl zkoušení hlavní na starosti. V roce 1798 byla proti domu čp. 586 zřízena střelnice, kde se hlavně zkoušely. Zrušena byla teprve v roce 1877. Výroba pušek ve Vejprtech stále stoupala: v roce 1748 měli vejprtští puškaři dodat státu šestnáct set ručnic, v roce 1758 již tři tisíce kusů a v roce 1768 dokonce pět tisíc kusů ročně. Výroba přinášela do Vejprt hodně peněz. Za ručnici platil stát osmnáct zlatých, takže při dodávce pěti tisíc kusů to bylo devadesát tisíc ročně. Prosperita však netrvala věčně. S koncem napoleonských válek v roce 1816 skončily i vládní zakázky. Najednou byl nedostatek práce. Puškaři začali sice vyrábět lovecké pušky a pistole, ale poptávka nebyla tak veliká. A tak nastaly zlé časy. Vláda s ohledem na vážnou situaci objednala v roce 1817 znovu ve Vejprtech tři tisíce pušek. I v dalších letech šly do Vejprt objednávky na určité množství zbraní, ale dřívějšího rozsahu již nikdy nedosáhly, mimo jiné i vlivem silné konkurence rakouských továren. Ve Vídni a Štýrsku vznikaly moderní zbrojovky, zatímco ve Vejprtech se zbraně vyráběly stále ručně. Nakonec byly puškařům dodávány součástky továrně vyrobené a ve Vejprtech se z nich pušky kompletovaly. I to ale bylo nakonec v roce 1864 zastaveno.
Puškařství nebylo jediným odvětvím, které nahrazovalo ve Vejprtech práci za upadající hornictví. Ještě v době plného rozkvětu dolování se začalo v Krušnohoří rozvíjet krajkářství -- paličkování i obchod s krajkami. Brzy začalo paličkovat v Krušných horách, v bývalých důlních městech, na deset tisíc lidí. Rozvoj krajkářství podporoval i stát.
V roce 1751 prohlásila Marie Terezie krajkářství za svobodnou živnost a v roce 1767 založila v Praze krajkářskou školu. Další školy pak byly založeny začátkem devatenáctého století, mezi jinými v roce 1817 v Měděnci a Přísečnici a v roce 1856 v Kovářské. To přispělo k dalšímu rozšíření tohoto výrobního odvětví v naší oblasti. Autor známé Topografie Schaller uvádí v roce 1787 v celém přísečnickém panství čtyřiadvacet mistrů a 1 428 krajkářek. V samotných Vejprtech bylo kolem roku 1800 devět větších a mnoho dalších menších obchodníků s krajkami. Ještě v roce 1813 bylo v Krušných horách kolem čtyřiceti tisíc krajkářek. Ale pak se začal jejich počet rychle zmenšovat. Příčina? Konkurence krajek vyráběných strojově.
Jiným zdrojem obživy se stalo prýmkařství. Do Krušných hor, tedy i do Vejprt, se dostalo v osmnáctém století. Velmi rychle se tu však rozšířilo a brzy byly vejprtské výrobky žádaným zbožím nejenom na tuzemském, ale i zahraničním trhu. Důležitou úlohu přitom hrály české skleněné korálky, kterými bylo toto zboží zdobeno. Bylo tak žádané, že sem jezdili nákupčí až z Anglie a dokonce i z Ameriky. Jen v roce 1887 bylo například vyexpedováno přes čtyři sta tun tohoto zboží. Původně ruční výroba prýmků byla později nahrazena stroji. První byl dovezen z Paříže, ale druhý stroj vyrobil již vejprtský strojař J. A. Müller. Výroba ve městě dosáhla takového rozmachu, že tu v roce 1898 pracovalo padesát firem, z toho dvacet zahraničních.


 


PRUDKÝ ROZMACH VE DRUHÉ POLOVINĚ DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ

Úpadek a stagnace města, způsobené útlumem hornictví, byly ve druhé polovině devatenáctého století překonány. Ba co víc, došlo k velmi prudkému rozvoji. Napomohlo tomu i zřízení železnice Chomutov--Vejprty, která byla dána do provozu 15. února 1782 nejprve pro nákladní, o něco později i pro osobní přepravu. Vznikaly nové podniky, rodily se pracovní příležitosti, přibývalo lidí. Jestliže v roce 1854 žilo ve Vejprtech 3 471 lidí, v roce 1890 to již bylo 8 351 a v roce 1912 dokonce 13 019. V roce 1854 se Vejprty řadily podle počtu obyvatel na osmdesáté první místo mezi městy v českých zemích, v roce 1910 postoupily na čtyřicáté místo. S růstem města se zlepšovala i jeho vybavenost: například v roce 1889 byla zřízena první pošta (v roce 1927 měly Vejprty již čtyři poštovní úřady), 12. července 1891 předali bratři Pohlovi, majitelé továrny na punčochy a pletené zboží, obci nemocnici, kterou postavili na vlastní náklady, v roce 1894 byl zaveden telefon, v roce 1896 začaly pracovat jatky, v roce 1898 elektrárna, v roce 1911 byl zaveden vodovod.
Srovnáme-li vývoj Vejprt v tomto období s jinými městy našeho regionu, vidíme, že byl mnohem rychlejší, než například u Přísečnice, která byla dlouho městem důležitějším. Ta již v roce 1854 "pokulhávala" za rychleji se rozvíjejícími Vejprty, a byla proto již jen na osmaosmdesátém místě mezi českými městy. Do roku 1900 klesla na sto dvaašedesáté místo, zatímco Vejprty postoupily na čtyřiačtyřicáté místo. Podobně rychlejší rozvoj lze vysledovat i v porovnání s Kadaní, která byla v roce 1854 na šedesátém sedmém místě (měla o sto čtyřiadevadesát obyvatel víc, než Vejprty). Toto místo si zachovala i v roce 1900, ale obyvatel měla již o 2 581 méně.
Ekonomický rozvoj znamenal i změnu společnosti. Vytvářela se vrstva podnikatelů, vrstva drobných řemeslníků a živnostníků a samozřejmě i vrstva dělníků. Vznikala zkrátka občanská společnost, vědomá si svých práv, svých potřeb, ale i své síly. Projevilo se to kromě jiného i vznikem různých společenských, profesních, zájmových a jiných spolků. První počátky tohoto občanského uvědomování spadají i ve Vejprtech do revolučního roku 1848. I tady vznikla tehdy národní garda a čtenářský spolek. Po potlačení revoluce dlouho nikoho nenapadlo o nějakém spolku uvažovat. Teprve po pádu Bachova absolutismu se i společnost ve Vejprtech začala probouzet. Jako první byl 21. dubna 1862 založen Spolek vojenských veteránů a později vznikaly spolky další: zájmové, vojenské, pěvecké, požární, podpůrné, ženské či profesní. Všechny to byly spolky německé. Češi se totiž ve Vejprtech připomínají poprvé v roce 1880. V roce 1910 jich tu žily jen necelé dvě desetiny procenta, zanedbatelná menšina. Ale blížila se chvíle velkých změn. Změn především politických.


VZNIK REPUBLIKY A VEJPRTY

Na počátku roku 1914 se zdálo, že ve Vejprtech nemohou být klidný život a prosperita lidí ničím narušeny. Doléhaly sem sice ohlasy z daleké Vídně, kde se v říšské radě vedly vášnivé hádky mezi vůdci některých českých politických stran a rakouskou vládou, ale ty jakoby se zdejších lidí netýkaly. Čechů bylo ve městě jen několik, nač se vzrušovat. I sarajevské výstřely 28. června 1914 tou velkou vzdáleností natolik zeslábly, že hladinu veřejného života ve městě příliš nezčeřily. Teprve vyhlášení války Srbsku a následné události se života lidí ve Vejprtech více dotkly. Válka přinesla snížení výroby, zhoršení zásobování, později hlad, mrtvé a raněné vojáky. A jaká byla reakce vejprtského obyvatelstva na vyhlášení samostatného československého státu 28. října 1918? Němečtí politikové vyhlásili provincii Deutschböhmen. Až do konce roku 1918 se zdálo, že cíle po odtržení pohraničního území od vlastních Čech bude dosaženo. Počátkem roku 1919 ale přichází do Vejprt rota československé armády. Brzy na to došlo k výměně četnictva, pohraniční finanční stráže, přišli čeští železničáři a jiní státní úředníci. Poměry se uklidňují, autorita českého státu se upevňuje, i když konsolidace státní moci postupuje pomalu. Postupně přicházejí další Češi. Jestliže se v roce 1910 hlásilo k české národnosti ve městě jen dvacet lidí, v roce 1921 jich bylo již šestadevadesát a do roku 1930 stoupl jejich počet na dvě stě osmatřicet. Přesto česká menšina přesáhla jen o málo dvě procenta všech obyvatel. Měla se ale čile k světu. Již 6. listopadu 1922 byl založen odbor Národní jednoty severočeské, který měl do roka devadesát čtyři členů. Vznikaly další spolky a instituce. Dne 1. září 1925 byla otevřena jednotřídní menšinová česká škola, při které byla v roce 1928 zřízena i škola mateřská, 1. dubna 1933 byl založen odbor Klubu československých turistů, v listopadu 1934 pomohla tělocvičná jednota Sokol v Chomutově zřídit zde svoji odbočku.
Rozpad Rakouska a vznik republiky se projevily v životě města sice přírůstkem českého obyvatelstva, ale ten nemohl nahradit celkový úbytek lidí. Jestliže v roce 1912 žilo ve Vejprtech 13 019 lidí, v roce 1921 to bylo jen 10 256 obyvatel. Ztráta byla brzy nahrazena dík rychlému rozvoji výroby. V roce 1930 sice nedosáhl počet obyvatel počtu z roku 1912, ale oproti roku 1921 se jeho počet zvýšil o téměř patnáct procent. Ne všichni vejprtští lidé byli před vypuknutím světové hospodářské krize zaměstnáni v místě bydliště. Například v roce 1928 jich denně na šest set dojíždělo za prací do Německa zvláštními dělnickými vlaky. Na druhé straně do Vejprt dojíždělo z okolních vesnic na osm set lidí. Kola všech zdejších továren se točila. Vyráběný sortiment byl téměř nepřehledný: byly tu přádelny, tkalcovny, barvírny, pletárny, vyráběly se tu punčochy, nitě, ale i pušky, elektrické kabely, počítací stroje, gumové zboží, prýmky, kartonářské zboží, ale i tkalcovské stavy, železné fólie, rukavice, papírové zboží, hračky, dřevěné zboží, celuloidové věci a ještě řada jiných. Doloženo je v té době na devadesát různých výrobních firem.
Doba poměrného klidu, rozvoje a prosperity však končí. Ve světě i u nás vypukla světová hospodářská krize. A s ní nastalo omezování výroby, propouštění lidí, nezaměstnanost, nespokojenost. Lidé se brání stávkami, demonstracemi, nepokoji. Toho využívá Henlein. Demagogií, nacionalismem, ale i zastrašováním odčerpává voliče ostatním německým stranám. Ve Vejprtech byly v roce 1935 výsledky voleb obdobné jako v celé republice. Že těchto výsledků dosáhl Henlein nejen politickými prostředky, ale i nátlakem, potvrzuje zpráva německého sociálně demokratického poslance Taubeho kanceláři prezidenta republiky z 27. května 1938. V ní poslanec upozorňuje, že v městské elektrárně ve Vejprtech vstoupil poslední sociálně demokratický dělník do SdP, protože mu bylo vyhrožováno propuštěním z práce. Podobné případy uvádí i z jiných vejprtských továren a popisuje také případy fyzického napadení sociálně demokratických dělníků henleinovci. Jejich provokace se právě po volbách v roce 1935 množily. Dusivá atmosféra způsobila, že někteří čeští lidé, pokud mohli, z Vejprt začali odcházet. Upadal i menšinový život. Henleinovské násilnosti vyvrcholily v září 1938. Jejich bojůvky například několikrát obsadily nádraží a zdemolovaly některé kanceláře. Dne 13. září 1938 postřelily na nádraží četnického praporčíka Václava Vítovce. O několik dní později, 25. září, byla na pokraji města vyhozena do povětří trať s lokomotivou a několika vagóny. Situace se pro české obyvatele stala tak tíživou, že došlo k jejich evakuaci z města. Jako poslední odešli po vyhlášení mnichovského diktátu s vojenskými jednotkami i čeští železničáři. Stanici obsadili henleinovci, kteří tu 5. října 1938 nadšeně vítali jednotky wehrmachtu.


VEJPRTY PO MNICHOVU

Jaké důsledky měl Mnichov pro vejprtskou ekonomiku, spolehlivě nevíme. Jisté je, že Vejprty se staly z města kvetoucího a prosperujícího městem se značnými potížemi. Spolehlivé údaje máme o pohybu obyvatelstva. Mnichov znamenal především jeho úbytek o 1 107. Stejně jako jinde v pohraničí, odešli vedle Čechů i někteří Němci, především sociální demokraté a komunisté. Válka, která po Mnichovu vypukla, odčerpávala pracovní síly, měnila charakter výroby, přinášela zásobovací potíže, ale i množící se zprávy o hrdinské smrti vejprtských vojáků na bojištích Evropy. Vraceli se ranění a zmrzačení, ale přicházeli i noví lidé, totálně nasazení Češi, francouzští a belgičtí váleční zajatci. Z nich se koncem války zaktivizovala skupinka lidí, kteří začátkem května 1945, za podpory jednotek Rudé armády, přebrali moc ve městě, vytvořili revoluční národní výbor a začali organizovat nový život. Na vejprtské nádraží přijel 21. května 1945 obrněný vlak vojenského oddílu "Železo", který byl vyslán Českou národní radou z Prahy, aby prozkoumal situaci v pohraničí a zajistil tu železniční tratě. S jeho posádkou přijeli i další železničáři a příslušníci pohraniční stráže. Město se začalo pomalu vracet k mírovému životu. Ale ten byl zcela jiný, než před válkou.


VEJPRTY PO ROCE 1945

K první velké změně dochází 5. prosince 1945. Toho dne bylo definitivně přerušeno železniční spojení se Saskem.


Autor: František Ježil